Život musí lidi v první řadě bavit. Jistě, nelze žít jenom v neustálých radovánkách, jsou tu i mnohé povinnosti či starosti, ale přesto by se neměla zábava spouštět nikdy ze zřetele. A lidé by se měli postarat o to, aby se jim i této dostávalo. Protože bez ní by byl život šedivý, fádní, zkrátka k nežití.
Ale jak se bavit? Co dělat pro rozptýlení, pro dobrý pocit na duchu? Na tom už se my lidé pochopitelně velice často neshodneme. Protože se lišíme ve svých názorech jeden od druhého, a co člověk, to určitá představa o tom, co zábava je a co není.
Někteří z nás třeba kutí. Mají zlaté české ručičky, a tak co chvíli vytvářejí něco, co jim jde, a mají z toho dobrý pocit. Čímž se tito liší od těch, kdo mají takzvaně obě ruce levé, a tudíž by je obdobné počínání namísto potěchy dohánělo třeba až k šílenství.
Někteří z nás pak chodí za kulturou. Třeba na výstavy, do kin, divadel, na koncerty. A zatímco si to tito užívají, jiní by na jejich místě jenom zoufale pokukovali na hodinky a nemohli se dočkat, až bude toto utrpení konečně za nimi.
Někteří z nás se rádi oddávají sportu a snad žádný pohyb jim není cizí, zatímco pro ty druhé je i minimum pohybu leda tak důvodem k hartusení.
Někdo vlastní, spravuje a rozšiřuje s nadšením svou sbírku čehokoliv, zatímco pro jiného je to jenom hromada krámů a zbytečná ztráta času a třeba i peněz.
Někteří z nás upřednostňují pasivní sledování televize, maje to za vrchol zábavy, zatímco pro jiné je tupé vysedávání před obrazovkou nemyslitelné.
A podobných rozdílů mezi lidmi a jejich názory na to, co je a co není zábava, bychom našli mnohem víc. Ale nehledejme. Zkonstatujme prostě, že každého z nás baví něco jiného, a tudíž by se měl každý věnovat nejlépe tomu, co je za zábavu považováno jím samotným. Protože jenom tak si lze zajistit tak žádoucí klid na duši.
