Nechte se inspirovat životem a žijte svůj života tak, jak byste ho žít chtěli. Že si už nepamatujete, co jste vlastně původně chtěli dělat? Dobrou sebereflexí je zabrousit do dětství a zavzpomínat, o čem jste snily už jako malé děti. Děti mají totiž ještě nevyvinuté obranné mechanismy, které postupně s tím, jak rostou, nastartují jejich rodiče, učitelé, známí, jedním slovem jednoduše řečeno – moudří dospělí, kteří vždycky vědí všechno lépe než jejich dítě. Bohužel dospěláci už dávno zapomněli, jaké to je cítit se jako bezstarostné dítě a vidí téměř všude problémy, nebezpečí a zlo, před kterým je nutno děti za každou cenu bránit a chránit.
Dítě, když se narodí, je vlastně anděl se vším všudy. Bezstarostné, lítá, kde se mu zachce, usmívá se a přináší radost do našich srdcí. Jako malé děti většinou nevnímáme, že nám chce někdo ublížit, zkoumáme svět a vše, co je okolo nás se zvědavostí nám vlastní. Stokrát nám může maminka opakovat, že na plamínek svíčky se nesahá, až si sami sáhneme a přesvědčíme se, že maminka měla pravdu. Neochránila nás, my si potřebujeme sami vše osahat a ujistit se, jak se věci vlastně mají.
Děti jsou radost sama. Jen si všimněte malých dětí, jak se dovedou ponořit do hry a nevnímají okolí. Nenechají se ničím vyrušit, tak se dokážou propadnout do svého dětského kouzelného světa, až je z něho opět neurvale vytrhne, kdo jiný než rodiče.
Protože si vzpomněli, že je pěkné počasí a je právě teď ten pravý čas jít na procházku. Vždyť procházka je zdravá, sluníčko potřebné, pohyb žádoucí, tak co je na tom špatně? A vytrhnou dítě z jeho radostné hry. Co se stane? Dítko se rozpláče, protože je mu ve svém světě dobře, nezlobí, „jen“ si hraje. Nechápe matku, proč musí právě teď všeho nechat, opustit báječný svět. Když už, rodiče, máte pocit, že víte, co je pro vaši ratolest nejlepší, zkuste se nejdříve vcítit do jeho světa a nechte se vaším dítětem leckdy inspirovat. A budete překvapeni, že svému robátku více porozumíte a můžete mu tak věnovat více porozumění.
