Jsme uzavřeni ve svých bytech, ve svých domech, už nás to ani neláká ven, obzvláště když je sychravo či poletuje sníh a mrzne. Fouká vítr, změna času, nechuť, deprese, smutek a nikde světélko na konci tunelu. Nic se nám nechce.
Budeme se vůbec ještě potřebovat, až tohle prokletí jednou skončí? Nezvykneme si na to, že je nám samotným dobře? Vždyť tato doba odloučení trvá už téměř celý rok a najednou zjišťujeme, že zůstáváme prakticky sami a už ani nemáme chuť vyhledávat společnost. Ono se to vlastně ani moc nesmí, ani nedoporučuje, tak proč se družit, když to nejde?
Nehledě na to, že mnozí z nás už jsou tak naočkováni, že se i bojí sami něco podniknout. Znám spoustu lidí, kteří se třesou strachy už jen když se řekne korona. Vyrazí maximálně na nákup, důkladně si nadezinfikují ruce tam i zpět, doma pod pořádnou horkou vodou ruce omyjí a zase tráví svůj volný čas mezi čtyřmi stěnami. On u počítače, ona u televize. S vnoučaty si povídají přes Skype. A to jim ke „štěstí“ stačí. Dříve se navštěvovali téměř denně, až z toho děda s babičkou byli unaveni, ale neodvážili se mladým říct, aby výjimečně třeba v pondělí nechodili, že si potřebují odpočinout.
Tak mě napadá – nepřišla právě doba koronavirová ledová pro ně právě včas? Možná ano, ale bohužel i se všemi důsledky – strachu z nakažení a nemoci, ale i z očkování. Je dost lidí, kteří vědí, že se nechají očkovat, ale spousta lidí, kteří váhají, a naopak se bojí reakce svého těla z očkování. Svět je jakoby obrácený vzhůru nohama. Co jedni vítají, druzí odsuzují.
Ale bohužel i ti, kteří dříve oplývali radostí ze života a pozitivním přístupem k životu, dodržovali zdravý životní styl, pravidelně cvičili a hýbali se, i ty tato doba zmáhá. Motivace je stále menší a menší, lidé zůstávají doma a dřívější elán se postupně vytrácí. Pokud pracují, i tam pociťují vakuum. Vztahy vychládají, lidé jsou nervózní, podráždění, snadno vybuchnou. Proto se většina raději stáhne do sebe a mlčí.
Je to řešení??