Už dávno jsme si zvykli na to, že u nás máme fungující zdravotnictví. Že když nám něco schází, můžeme zajít k praktickému nebo odbornému lékaři, případně si poležíme v nemocnici, a tam se postarají, aby se dalo do pořádku vše, co se do pořádku dát dá. A byť je nejednou problém svého doktora najít, a nejednou tu také není všechno zadarmo, zvykli jsme si, že nám tu prostě vždycky automaticky pomohou. A ne-li už doktoři naši, pak aspoň ti z pohotovosti.
Už si ani neuvědomujeme, jak dobře se díky tomu máme. Jak skvělou je skutečnost, že nás nikdy nenechají v tísni napospas osudu. A kolik lidí na světě si něco takového nemůže dovolit, třeba proto, že u nich zdravotnictví dostupné není nebo se za něj musí z vlastní kapsy platit, a to tolik, že je to nad lecčí možnosti.
U nás se prostě můžeme spolehnout na to, že si necháme poskytnout potřebné služby, a ty nezbytné (a nejednou i ty přece jenom postradatelnější) máme hypoteticky zadarmo. Protože za ně neplatíme. Totiž platíme, ale to v podobě zdravotního pojištění, které nám to podstatné hradí. A nelíbí se nám, že si musíme za leccos připlácet. Vždyť jsme přece pojištění!
Jenže naše pojištění zkrátka na všechno, co bychom možná někdy potřebovali, nestačí. A tak se připlácet musí. Někdy proto, že se přece nebude z peněz určených na důležitou péči hradit něco, co je postradatelné, co je sice možná vhodný, ale přece jenom nadstandard až luxus, někdy proto, abychom sami lépe zvážili, zda nám nějaká ta péče o naše zdraví stojí za to, zda není zbytečná a nezatěžujeme tím jenom zbytečně ty, jimž pak nestačí čas na důležitější práci.
Ale ať tak či onak, využíváme práci zdravotníků často zbytečně. Protože nás přece (skoro) nic nestojí. A to je neduh, kterým trpí naše zdravotnictví už dlouho. A ze kterého by se toto mělo nejlépe co nejrychleji dostat. Protože čím déle to trvá, tím horší mohou být následky. Které ale pacienty nebolí, dokud to vše funguje.
