Lidé nemohou žít jeden bez druhého. Mají-li v životě obstát, musí žít v tu větších a tu menších společenstvích, která zaručují dostatečně kvalitní podmínky pro existenci. A taková společenství musí být založena na alespoň relativně dobrých vztazích mezi jejich jednotlivými členy, protože jinak by tu panoval jen nezájem či dokonce nenávist, z nichž nikdy nic dobrého nevzejde.
A tak máme my lidé třeba svoje rodiny. Ty, jež jsou považovány obvykle za základ státu. Ovšem poněkud zklamaně tu lze konstatovat, že není divu, že to v naší společnosti jako celku hapruje – při počtu rozvodů či nefunkčních vztahů totiž stojí takový stát na náramně vratkých a nestabilních základech.
Také míváme my lidé své přátele. Lidi, se kterými nás sice nepojí nic úředně potvrzeného, nic, na co bychom potřebovali nějaký glejt s razítkem. Takoví přátelé jsou vlastně obdobou výše uvedené rodiny, pouze s tím rozdílem, že zde vztahy panují vždy pouze na základě dobrovolnosti a mohou být kdykoliv ukončeny, kdyby se jeden v tom druhém významněji zklamal.
Musíme mít i vztahy s kolegy v práci, s nimiž trávíme nemalou část svého života. Protože i dobré či špatné vztahy na pracovišti ovlivňují kvalitu života.
Také musíme mít my lidé vztahy s lidmi, kteří jsou nám tu více a tu méně cizí. S lidmi, kteří se vyskytují v našem okolí a s nimiž vlastně musíme přinejmenším koexistovat. Protože si jistě dokážete představit, jak nepříjemné mohou být napjaté vztahy dejme tomu se sousedy, s ostatními obyvateli téže vesnice a podobně.
Nezbytný je pochopitelně i vztah člověka se státem, jehož je občanem. I tento vztah by měl být přinejmenším funkční, nikdo by neměl považovat pomalu za trest, že musí žít v zemi, v níž žije. Což se ale nejednou nevyvíjí právě optimálním směrem.
Prostě co člověk, to celá řada různých vztahů. Které by měly být vždy co nejlepší. Protože není nic nepříjemnějšího než žít výhradně mezi lhostejnými lidmi či dokonce nepřáteli.
_qAhfH2.jpg){kind=small}