Ačkoliv nejednou reptáme, máme se v našich končinách vlastně velice dobře. Vesměs nestrádáme, a pokud už snad ano, vždy se dá najít nějaká cestička, jak z problémů vybřednout a zajistit si alespoň základní životní podmínky. V tomto ohledu jsme na tom tedy obvykle mnohem lépe než naši předkové, ba předčíme v tomto ohledu i nejeden jiný národ, obývající naši planetu v současnosti spolu s námi.
Máme co na sebe, máme kde bydlet, máme co jíst. A to je nesporné plus. I když to posledně zmíněné, tedy záležitosti týkající se stravy, představují současně i nesporné mínus. Protože u nás už dávno neplatí ono známé ‚jez do polosyta…‘ Když prostě máme něco k snědku, nehledíme napravo ani nalevo a baštíme, div nepukneme. Dopřáváme si a jako důsledek toho letí naše kilogramy živé váhy raketově vzhůru.
Jsme tudíž logicky stále obéznější. Pochopitelně ne docela všichni, ale coby národ jako celek určitě.
Ovšem časem se pochopitelně dostaneme až do stádia, kdy už nám obezita začíná vadit. Přestáváme se líbit nejenom okolí, ale i sami sobě, objevují se komplikace související s omezenou pohyblivostí, neschopností vejít se do svého oblečení a podobně, ba míváme kvůli tomu i zdravotní potíže. A v takových chvílích se často vrháme na zoufalé snahy o zhubnutí.
Hubnutíprostě holduje aspoň někdy většina z nás. Ovšem rozhodně si při tom nepočínáme tak, jak bychom si počínat měli. Zkrátka se do toho vrháme po hlavě, pomalu z minuty na minutu přestáváme jíst a přetěžujeme se nezvyklým množstvím pohybu. A pak? Hubneme? Jistě, možná se tím podaří něco málo shodit, jenže to jen za cenu odříkání, které se nedá vydržet nejen věčně, ale ani dost dlouho. A tak sice něco shodíme, jenže pak polevíme a začínáme znovu rychle přibývat na váze. A tak pořád dokolečka.
A tak sice chceme zhubnout, ale nehubneme. A jsme stále v situaci, v jaké jsme.
