Mám starost a obavu, že se lidi už nebudou potřebovat. Myslíte si, že je to scestná představa? Proč. Vždyť už možná dobrý rok to tak funguje. Vztahy jsou osekané, ořezané bez možnosti naroubování, takže větev života pomalu vysychá a svrašťuje se.
Jak je to s přírodou, stromem a jeho uříznutou větví? Rána by se měla zacelit, aby strom mohl růst dál a nevysiloval se. Jestliže to neuděláte, strádá a chátrá. Tak je to i s našimi dušemi během doby, která se začala nazývat velmi příhodně dobou ledovou – koronavirovou. A tento pojem není až tak daleko od pojmu zima a odcizení.
Násilně jsme byli odtrženi od rodin, babičky a dědečkové zvlášť, děti izolované v rodinách bez možnosti školní docházky do škol a předškolních zařízení. Jejich rodiče zůstávali s nimi doma, aby je mohli vyučovat a dohlédnout na jejich školní on-line přípravu. Anebo jiní rodiče pracovali z domova, home office se staly velmi žádanými artikly ze strany vlády.
Vláda dokonce a p e l o v a l a na zaměstnavatele, aby tam, kde je to možné, svým podřízeným přímo nařizovala práci z domova, a to proto, aby se jejich zaměstnanci nesdružovali v kancelářích, nepotkávali na chodbách, či se snad, probůh, se nepřivítali podáním ruky …
Naši nemocní a příbuzní, kteří žijí a někdy i dožívají v pečovatelských domovech a penzionech, či zdravotně postižení žijící v léčebnách, v nemocnicích – ani k nim jsme běžně nemohli chodit. Málokdo z těchto lidiček anebo staroušků vlastní chytrý mobil nebo počítačovou techniku, díky které bychom se mohli „navštěvovat“ přes známé on-line programy. Anebo nedisponují technickými znalostmi. Leckterý dědeček či babička je ráda, že na svém starém dobrém tlačítkovém telefonu zmáčkne známou předvolbu a dokáže si sama zavolat své dceři či vnukům. Ale doufejme, že volání do pečovatelských domů a podobných zařízení spíše proudilo ze strany dětí vůči rodičům či prarodičům.
Jak to vidíte vy?
