Někomu se může zdát, že „doba koronavirová“ nepřeje kamarádským či rodinným vztahům. Někteří lidé se obávají styku s ostatními, není umožněno se setkávat, proto lidičky ani schůzky nevyhledávají. Restaurace jsou navíc zavřené, není kam zajít na pivko a podebatovat s kámoši, probrat, co se komu událo, ulevit si a zavzpomínat. Maximálně se setkávají rodiny, a to ani ne všechny. Zpravidla starší lidé se obávají nákazy a infekce v těchto sklíčených podzimních dnech plných plískanic a zůstávají v tichosti a klidu domova. Na ulicích už nevidíte družně se bavící skupinky lidí. Lidičky si odvykli podávat při setkáních ruce a srdečně se pozdravit. Dnešní doba umožňuje vidět z druhého jen oči vykukující zpod roušky. Chybí mimika, nedá se již odezírat z pohybu těla, co si ten druhý myslí, co chce učinit, setkávání je jaksi „osekané“.
Mladí ukazují vnoučátka babičce a dědečkovi přes Skype nebo jiný sociální profil a najednou si uvědomíme, že i sociální profily, leckdy tak proklínané, dokážou být užitečné. Prarodiče nebo i rodiče nejsou ochuzeni o příběhy mladých a potkávají se alespoň ve virtuálním světě. Anebo si telefonují, kdy mají možnost se vzájemně i vidět. Ne vždy jsou moderní technologie k zatracení. Někdy a obzvláště v této smutné době, umožňují zprostředkovat alespoň virtuální setkání.
Tato doba nás učí ale i jakéhosi nadstandardního vnímání. Pakliže se setkáme s kamarádem – samozřejmě s doporučeným odstupem – můžeme zavnímat jeho oči. Zda se mračí, svítí radostí, jsou smutné anebo vyzařují jiný pocit. Naše cítění se zostřuje. Najednou cítíme, že si musíme vystačit „jen“ s očima. Jak našima, tak i druhých. A leckdy v sobě naleznete empatického človíčka, k čemuž vám jen můžeme gratulovat. A doporučit – rozvíjejte tuto vaši nově nabytou schopnost i v dobách odhalení se z roušek.
