Lidé, kteří pocítí inspiraci, o tomto pocitu hovoří různě, ale vesměs se shodují, že v tu chvíli je nic netrápí a když dokážou podlehnout inspirativnímu myšlení, vše jim jde jaksi lehčeji a snadněji od ruky. Jen nepodlehnout kritice, nedůvěře a hodnocení, to je začátek neúspěchu a důvod k tomu, aby byla inspirace zažehnána. A už se třeba ani nikdy neobjevila. To určitě nechcete. Pokud po ní naopak toužíte, další řádky jsou věnovány právě vám.
Inspiraci si nelze vymyslet, vytrucovat ani nastudovat. Ona se jen tak přihodí, přijde sama, nečeká na uvítání, nezaklepe na dveře, ale najednou se zjeví a máte ji v hlavě. Jen ji prosím nezaplašte. Usmějte se na ni a chopte se pera, tužky, štětce či potřebného náčiní a rozvíjejte svůj talent pro to, proč přišla. Je jako lehká poletující múza, vznáší se okolo vás, proplouvá vámi a vy píšete, kreslíte, skládáte verše či operu. A říkáte si jen tak dál, vydrž, moje milá, ještě chvíli. Jakmile procítíte vnuknutí, myšlenky se vám hned začnou řadit v takové rychlosti, že je ani nestačíte zaznamenávat, slova se stávají kratšími a intenzivně bušíte do klávesnice. Vůbec nemusíte přemýšlet, slova se vám nabízejí sama a prsty mnohdy ani nestačí tančit na klávesnici. Je to přenádherný pocit, který si nesmíte nechat ujít, jen ho prožijte a nechte se vést svou múzou.
I porotci a kritikové, kteří hodnotí mnohdy soutěžní díla, lépe hodnotí knihu, která oplývá podněty. Ona se totiž čte úplně jinak – tak nějak mazlivě a jedním dechem. A mnohdy takovou knihu ohodnotí lépe než knížku, kde není cítit nápad, myšlenka, byť by byla napsána velmi kvalitně a dodržovány všechny jazykovědné složitosti.
K někomu přichází múza pravidelně, k jiném občas a někdo ji nezažije třeba ani jednou za svůj život. Většinou to jsou lidé, kteří nejsou nastaveni na „slyšení shůry“. Někdy je třeba se otevřít. Prociťovat své smysly, nadpřirozenost vnímání, otevřít své třetí oko. Jen tak zažijete mimovolnou inspiraci a pocítíte lehkost bytí.
