Každý z nás je obklopen jinými lidmi, nikdo není na světě sám. Někdo má lidí, se kterými třeba i dnes a denně komunikuje, celé zástupy, jiný má ve své blízkosti třeba pouhých pár jedinců, každopádně ale nikdo na svět není sám. A určitě se shodneme na tom, že jenom člověk, který má s těmi kolem dobré nebo přímo skvělé vztahy, může vést dokonalý život. Ten se totiž nemusí bát toho, že mu ti ostatní vrazí pomyslnou kudlu do zad, ten si může být jist, že se od svého okolí dočká třeba i soucitu a pomoci, je-li mu toho zapotřebí.
Lidem jsou tedy dobré vztahy zapotřebí, tyto jsou obvykle nad zlato. Jenže kdo chce v právě takové dokonalé pozici žít, nemůže nechat všechno jen na náhodě. Dobré vztahy totiž nevznikají během krátké chvíle, na těch se musí nejednou i velice dlouhodobě pracovat. A zatímco se důvěra mezi lidmi nebuduje ani trochu snadno, zničit se dá tato klidně i během pouhého okamžiku. Na což bychom určitě neměli zapomínat.
A tak si každý z nás své vztahy buduje. Začíná to už v dětství, třeba někde na pískovišti, a nedá se s tím dost dobře přestat až do konce životní pouti. Nejprve si hledáme kamarády, pak třeba ideální spolupracovníky, životní druhy, sousedy a podobně. A zatímco v útlejším věku toto zase až takový problém nebývá, s přibývajícím věkem je obvykle stále těžší nalézt vyhovující protějšky.
A tak by měl člověk určitě vzít zavděk kýmkoliv, kdo je ochoten s ním kvalitní vztahy navázat, kdo se mu chce stát blízkým. Protože přátel a jiných příznivě nakloněných lidí není nikdy dost. A s věkem jich logicky ubývá, protože nikdo není na Zemi věčně.
A tak byste neměli zahazovat jakoukoliv možnost, neměli byste se obracet zády k někomu, kdo vám podává ruku. Protože pak by se mohlo lehce stát, že by tu člověk zůstal jednoho dne sám. Zahořklý, opuštěný, nikoho více nezajímající. A určitě mi potvrdíte, že o to není věru co stát.
