Kdyby na světě neexistovala žádná zábava, bylo by to zlé. Lidé by si mohli jedině plnit své povinnosti, valily by se na ně jenom tu větší a tu menší nepříjemnosti a starosti. A pak by se člověk mohl radovat snad jedině z toho, že to vůbec aspoň nějak přežil, což by logicky nebylo ideální.
Lidé prostě zábavu potřebují, aby měli alespoň něco, co je v životě udržuje ve zvládnutelném rozpoložení.
Druhů zábavy pak existuje celá dlouhá řada či široká škála. Pod pojem zábava se dá zahrnout kdeco, prakticky cokoliv, co člověka aspoň trochu uvede do příjemného rozpoložení. A nejen že je něčeho takového mnoho, ale je to také individuální. Co člověk, to něco jiného, co mu dělá dobře.
Vezměte si například to, co za zábavu považujete vy. A pak si to zkuste porovnat s názory někoho jiného. Není vyloučené, že to, co dělá dobře vám, pro druhého nic příjemného nepředstavuje. A nemůže tomu ani být jinak, protože nejsme jeden jako druhý.
Někdo se může dejme tomu dobře bavit u televize, oné bedýnky, na niž druhý dokáže leda tak nadávat, a to jak tehdy, když tato nefunguje, tak i tehdy, kdy tato naopak funguje. Někdo namísto toho vyrazí raději někam do společnosti, v níž se pro změnu nějaký ten ‚domácí typ‘ necítí ani trochu dobře. Někdo se rád baví s přáteli i neznámými lidmi, zatímco pro dalšího je nejlepší se někde osamoceně schovat před světem. Někdo cestuje do dalekých končin, zatímco pro jiného by bylo něco podobného traumatizujícím, někdo vyhledává cizokrajnou kuchyni, z níž se dalšímu zvedá žaludek…
Prostě si lze pod zábavou představovat ledacos. Ale jedno má každá zábava bez výjimky společné. A sice to, že tato musí tomu, kdo se jí věnuje, dělat dobře. Protože zábava je tu právě od toho. Ta má činit čas trávený na světě příjemným nebo aspoň snesitelným. Protože bez zábavy by to tu nebyla žádná zábava.
