Kdybyste se u nás někoho zeptali, zda už se někdy pokoušel zhubnout, s velkou pravděpodobností by vám odpověděl, že ano. Protože je hubnutí něčím, co se u nás už dávno stalo módou a co bychom zároveň mnozí potřebovali vysloveně jako sůl. Já samozřejmě nevyjímaje.
O hubnutí se u nás mluví, ba se do tohoto i nemálo investuje. Ovšem co se mluvení týká, jedná se obvykle jen o plané řeči, a pokud do toho něco investujeme, pak spíše jen peníze do předražených rádoby zázračných preparátů, a nikoliv úsilí vedoucí ke skutečné ztrátě kilogramů, jimiž nejednou oplýváme měrou vrchovatou. Protože zhubnout sice toužíme, ale obětovat tomu něco, tedy omezit příjem potravy a zvýšit pohybovou aktivitu, obvykle už tolik nechceme. Logicky proto, že je hlad nepříjemný pocit a z pohybu bolí nejednou třeba i celé tělo.
A tak se závistí pokukujeme po těch, jimž je útlé tělo přáno, sníme o tom, jaké by to bylo, kdybychom něčeho podobného dosáhli i my, jenže to zpravidla nikam nevede. Dál než k touze po ladných křivkách se nejednou nedobereme. A pokud už se snad přece jenom do hubnutí pustíme, nejednou nám ono svaté nadšení nevydrží dost dlouho a vzdáme to. A jako ‚bolestné‘ si dopřejeme takový kus žvance, že nabereme to, co jsme pracně pozbyli, třeba i ve skutečně rekordním čase.
Ovšem přesto (touhu po) hubnutí nevzdáváme. Třeba právě v současnosti. Léto se totiž kvapem blíží, budeme se chtít vypravit k vodě nebo aspoň odložit co nejvíce svršků, a představa, že se ukáže, že ona ‚pneumatika‘ nebyla pouze vzdouvající se zimní bundou a několika svetry, není zrovna příjemná.
Pouštíme se tak zase do hubnutí. Zase se snažíme si nějaké to jídlo odepřít, zase začínáme praktikovat něco, co alespoň vzdáleně připomíná sport. A můžeme si jedině přát, aby nám to tentokrát konečně vyšlo. I když se obávám, že to zpravidla dopadne jako vždycky.
