Dokud jsme my lidé zdraví a nic zásadnějšího naši tělesnou schránku nesužuje, můžeme být spokojení. Protože je těm zdravým z nás dopřáno žít daleko kvalitnějším životem, než jaký mohou vést ti, jimž není po zdravotní stránce zrovna přáno. Ale jakkoliv je takové zdraví důležité, nejednou s ním my lidé přímo neskutečně hazardujeme. A teprve ve chvíli, kdy nás toto opustí, začínám honem zachraňovat, co se ještě zachránit dá. To ale jenom do chvíle, než jsme zase v pořádku a můžeme začít znovu hřešit.
Čím vším si jenom my lidé dokážeme své zdraví huntovat! Je to vlastně vesměs notoricky známé, ale přesto neuškodí, když si to znovu připomeneme, byť je to obvykle stejné, jako když se hází pověstný hrách na zeď. Prostě popíjíme vodu, to ale ne tu běžnou, ale tu takzvanou ohnivou, kouříme, nepravidelně se stravujeme a konzumujeme přemíru tuků a cukru na úkor vitamínů, málo se hýbeme a nejednou si neprospíváme ani užíváním drog či zbytečné přemíry všelijakých léků, jež by měly pomáhat, ale všeho moc škodí.
A na vině tomu, že naše zdraví strádá, nejsme pochopitelně jenom my sami. Kolem nás se vyskytuje celá řada znečišťovatelů životního prostředí, vzduch a voda nejsou už dávno po stránce kvality tím, čím bývaly, potraviny, které konzumujeme, jsou plné chemie, hnojiv, postřiků a kdo ví, čeho všeho ještě.
A ačkoliv se máme lépe než snad všechny předchozí generace, moříme se i stresem, který našemu zdravotnímu stavu rovněž neprospívá. Nervujeme se, pořád se za něčím ženeme.
Žijeme prostě nedokonale. A doufáme, že to snad naše srdce, plíce, játra, ledviny, žaludek, mozek a další nepostradatelné orgány našeho těla vydrží. Stále se ženeme za něčím. A co si tak nakonec uženeme? Nejednou namísto toho vytouženého třeba infarkt.
Víme to všichni. Ale dáme si říci a něco na tom změníme? Sotva. Protože nám náš život vyhovuje. Dokud už není pozdě.
_qAhfH2.jpg){kind=small}