Ten, kdo se v životě neumí zasmát, to má o poznání těžší než veselí lidé. Protože veselá mysl je prý půl zdraví, a když se pak člověk ještě myje, je zcela zdráv, protože je půlkou zdraví i čistota. A dvě poloviny pochopitelně tvoří, jak je známo, celek.
A lidé se proto baví. A zábava je jim něčím, co pozdvihne náladu, zjasní mysl a pomůže zvládnout i ty nejhorší časy. Pokud je taková zábava pochopitelně k smíchu, což nebývá pravidlem. Protože z dob minulého režimu známe my starší i celou řadu politicky angažovaných zábavních akcí, při nichž se všichni smáli jedině z donucení, aby neměli oplétačky s režimem.
Ovšem aby se člověk bavil, musí si vybrat něco, co ho baví. Protože druhů zábavy je celá dlouhá řada, a ne každá zabírá na každého. Někomu vyhovuje spíše laciné vtipkování, zatímco jiný sází na skutečně moudrý humor, někdo má raději kratičké vtipy a někdo delší scénky završené vtipnou pointou, někdo se baví na masovějších kulturních akcích, zatímco druhému spíše vyhovuje veselení se o samotě někde doma. Někdo má rád vystoupení divadelního typu, jiný zábavu televizní, dalšímu se nejlépe baví třeba v hospodě. A podobných rozdílů bychom našli dost a dost.
Každý by si tedy měl vybrat to pravé. Kdybychom posadili stařičkého pana profesora do hospody nebo ho poslali na diskotéku, rozhodně ho to nepotěší, na rozdíl od hospodských povalečů, respektive omladiny, a když někoho takzvaně jednoduššího posadíme do divadla, kde vystupují Cimrmani, nejspíše usne nejpozději ve chvíli, kdy přijde řeč na to, jak jednou tu troubu moc rozhicovali a ona pak ukazovala neuvěřitelné věci. A zaujme ho snad jedině okamžik, kdy se tedy podívají panu Daňkovi na Ptáčka. Což u vás možná právě vyloudilo úsměv na tváři. Ale možná také ne. Protože jsme zkrátka každý jiný. A to se nemůže nepodepsat ani na tom, co nás baví a co ne.
