Dnes se už nikomu nikam nechce. Lidé jsou unaveni z práce, přetažení, protože mají zpravidla dvě zaměstnání, aby utáhli svůj rodinný rozpočet a jsou proto rádi, že se mohou a mají kam vracet. A jakmile za nimi zapadnou vchodové dveře, už je navečer znovu neotevírají. Nemají potřebu odcházet z domova.
O našich dětech nemluvě. Znáte situaci, kdy ratolest vysedává celé víkendy u počítače a skypuje se svými spolužáky anebo lajkuje stále dokolečka vše, co mu přijde pod ruku? Vyháníte dítko ven, na čerstvý vzduch a ono vám řekne: „Mami, a co budu venku dělat? Nikdo tam není.“
Je smutné, že děti nevědí, co by „venku“ dělaly. Pokud zabrousím do svého dětství, pak my jako děti jsme běhaly o víkendech od rána do večera po venku, až se na nás leckdy rodiče zlobili, že nejsme doma a nepřiložíme ruku k dílu. Všichni jsme měli své povinnosti, které jsme si už i jako děti musely plnit. Po příchodu ze školy jsme si automaticky napsali úkoly, pomohli rodičům s tím, co bylo potřeba a už jsme běželi pro kamarády. Pro nás bylo trestem, když jsme něco provedli a měli jsme od rodičů zákaz vycházení. Dnes je to pro děti naopak. Trestem pomalu bývá – jít ven. Děti jsou jakoby schované „za zdí“.
Za zdí bezpečí domova, ale hrozby postupného odcizování se kamarádům a ztrácení přirozených návyků, jak se chovat mezi sebou. Najednou nevědí, jak navázat přátelský vztah, znají jen virtuální vztahy, kde jsou přeborníky. Ale v praxi jsou ušlápnuté a nejisté. Je stále více dětí, které neumí už takovou normální věci, jako je pozdravit. Všímáme si toho stále častěji. Ještě to vídáváme na vesnicích, kde mají k sobě lidé přece jen blížeji a děti jsou zvyklé zdravit dospělé, ale městské děti zpravidla už nezdraví. Nikdo je to neučí.
Dejte si ruku na srdce. Neokoukaly to vaše děti u vás? Scházíte se vy se svými kamarády, přáteli, poklábosíte se svými sousedy …? A popřejete si vzájemně hezký den?
