Jako děti si užíváme bezstarostného dětství a ani nás nenapadne, že mít kde bydlet je důležitou věci v našem životě. Běžně odbíháme z domova, práskneme za sebou dveřmi, neřešíme, zda něco svou neopatrností rozbijeme. Vždyť to táta zase spraví. Bereme domov za místo, kam se rádi, i když možná v pubertě neradi – vracíme. Až časem, když dospějeme, si možná začínáme více všímat a slovo domov získává jinačí kalibr. Ale pořád bereme vše jaksi automaticky. Doma je vždy teplo, teče teplá voda, o nic se nemusíme zasloužit. Lednice je stále plná a opět bez našeho přičinění, naopak s naším přičiněním se lednička pomalu ale jistě vyprazdňuje stejnou úměrou, jakou se nacpávají naše bříška.
Až jednou vyletíme z domova na internát, na kolej, do podnájmu a najednou začneme zjišťovat, že nic není zadarmo. Sice bydlíme, ale luxus, jaký jsme měli doma od maminky, už nám nikdo v naší dospělosti nezařídí a musíme se začít starat sami. Ani ta lednička se sama od sebe nenaplní. Bohužel. Ale stále penízky na bydlení nepotřebujeme. Jako studentům nám rodiče přechodné bydlení – někdy i rádi – platí.
Ale jednou už konečně dostudujeme, zamilujeme se a ejhle, začínáme shánět bydlení. Mamánkové se vracejí k rodičům. Někteří rodiče je uvítají s otevřenou náručí, jiní se skřípajícími zuby, ale o bydlení májí opět postaráno.
Ti odvážnější se pouštějí se svou životní láskou do stavby domu anebo alespoň jdou spolu do podnájmu. Chceme být stále spolu a dokážeme si odepřít i tu vysněnou dovolenou u moře. I dárky pod vánočním stromečkem jsou skromné, protože právě šetříme na první patro zděného domečku. Po večerech si plánujeme společnou budoucnost a je nám hezky. Pokud vydržíme krušná léta stavění, půjček, hypotéčních splátek, jednoho krásného dne se stěhujeme do vysněného domečku, protože mít kde bydlet, je přece základ.
